co poslouchat

Tyto nahrávky si velmi rád beru do auta na dlouhé cesty po dálnici. Ta hudba se totiž vine jako příběh a jako krajina ubíhající za oknem. Řeč je o koncertech klavíristy Keitha Jarretta, určitě je znáte. Celovečerní improvizované recitály. Jarrett prostě sedl a bez přípravy hrál, často dlouhé plochy bez přerušení (první skladby koncertů někdy měly kolem 40 minut).

Je to vždycky jako bych šel na pódium úplně nahý. Nejdůležitější je první nota, kterou zahraji. Nebo prvních několik not. Když mají dost napětí, plyne zbytek koncertu celkem přirozeně. Sólové koncerty jsou nejvíc odhalující psychologickou sebeanalýzou, jakou si dokážu představit.

Keith Jarrett je uznáván jako geniální jazzový klavírista a inovátor, jedno z nejvýraznějších jmen jazzového světa. Ale nezapomeňme, že měl i svou klasickou stránku. Natočil například Šostakoviče (24 preludií a fug), Bacha (Dobře temperovaný klavír, Francouzské suity), klavírní koncerty (Elgar, Bartók, Mozart) a další klavírní tituly.

Na cembalo nahrál Goldbergovy variace, na klavichord album Book of Ways, na varhany album Hymns/Spheres, na všemožné nástroje album Spirits. Jeho diskografie je vskutku úctyhodná. Vše je k poslechu na Spotify.

Sólových improvizačních koncertů má celou řadu. Vybírám čtyři a uvádím je v chronologickém pořadí, jsou časově rozkročeny téměř přes dvacet let.

Stal se kultem. Album se stalo jedním z nejprodávanějších jazzových nahrávek všech dob. Existují transkripce celého koncertu, někteří nadšenci ho dokonce koncertně provedli či natočili. Jarrett velmi protestoval proti zapisování improvizace, ale nakonec transkripci autorizoval a vyšla v roce 1991 u Schotta jako Original Transcription. 

Přitom stačilo málo a koncert se neuskutečnil. Jarrettem vybraný Steinway totiž nedorazil, Jarrett sám byl obrovsky unavený z cestování a z bolesti hlavy, kvůli které protrpěl poslední noci. Objednaná večeře z restaurace byla doručena pozdě. Jarrett byl rozhodnutý nevystupovat, ale nakonec se nechal přesvědčit a kolem půlnoci koncert začal (původní čas začátku byl 23 hodin). Hrálo se nouzově na Bösendorfera, nástroj korepetitorů kolínského operního domu, kde se koncert konal. Tento klavír nebyl zvukově ideální, zněl hodně kovově, především ve vyšším rejstříku. Nahrávací tým horečně experimentoval s mikrofony, aby dosáhl co možná nejlepšího zvukového sejmutí. Sám Jarrett se vědomě omezil převážně na střední a hlubší rejstříky. Úplný začátek koncertu je malý vtípek - první tóny první skladby jsou imitací přestávkového gongu kolínského operního domu.

Celkově velmi optimistický koncert, moc rád ho poslouchám, z mého pohledu nemá slabé místo.

První a druhý track tvoří jednolitý půlhodinový tah. Ve druhém tracku skvělá „barokní“ plocha. Track tři, to je vlastně pouze jeden jediný akord. Závěrečnou skladbu Heartland si klidně můžete zahrát (vy nebo vaši žáci), noty jsou. 

První skladba, to je 40 minut hudby v jednom tahu: na začátku křišťálově zjasněný bachovský chorál, postupně zahušťovaný. Po chvíli přešlapování se cestička stočí do dunivě temných basů, ze kterých se postupně rozpoutá extatická bouře plná hromů a blesků. Nakonec se nebe zázračně rozjasňuje do patetického závěru, ten místy připomíná toužebného hymnického Martinů. 

První skladba čítá přes 40 minut hudby, která plyne melancholicky, konejšivě, upovídaně, relativně melodicky (že by vliv vokálních tradic operního domu La Scala?). Pracuje i s tichem, s jednohlasem. Ve středním díle pak spočívá na rytmičtější prodlevě. Druhý track je těkavá virtuózní fragmentární smršť se zklidněnou prostřední částí.

Všechny koncerty jsou k poslechu na Spotify.