Báječná Alicia de Larrocha
Hispavox ◉ 1963
Interpretace naplněná pravým španělským espritem a úžasnou zvukovostí. Aneb španělská klavíristka Alicia de Larrocha hraje virtuózní Granadosův cyklus Goyescas. Natočila ho za svůj život několikrát, existuje i záznam živého koncertu. Mnohými je považována za nejpovolanější interpretku tohoho cyklu.
Španělský romantický skladatel Enrique Granados (1867-1916) byl očarován obrazy Francisca Goyi (1746-1828) a nechal se jimi inspirovat při psaní hudby. Ne všechny části mají přímou inspiraci konkrétním obrazem, ale paralely by se našly. Mimochodem sám Granados skvěle kreslil. Inspiraci Goyou najdeme i v jiných jeho klavírních cyklech (např. Tonadillas).
Cyklus Goyescas byl napsán v roce 1909, premiéroval ho sám autor o dva roky později. Čítá celkem šest částí (dvě knihy po třech částech) a bývá k nim přiřazována ještě samostatná skladba El Pelele, také inspiroavána Goyou. Čtvrtou částí se v roce 1940 nechal inspirovat mexický písničkář Consuelo Velasquez k melodii své proslulé písně Besame Mucho.
Hudba všech částí (s výjimkou šesté) se objevila také ve stejnojmenné Granadosově opeře Goyescas, která měla premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1916. Loď, na které se Granados vracel zpět do Evropy, byla torpédována německou ponorkou a Granados a jeho žena utonuli. Na dně moře skončil i rukopis jeho opery.
Noty jsou k dispozici na www.imslp.org, dávám je pro zájemce přímo sem:
Kdo by se chtěl do Goyescas ponořit hlouběji, nabízím zde stručného obrazového a textového průvodce jednotlivými částmi:
GOYESCAS - LOS MAJOS ENAMORADOS (Zamilovaní kavalíři)
1. Los Requiebros (Lichotky)
Inspirováno Goyovým obrazem Tal para qual (Dva z milenců) z cyklu Caprichos (Rozmary). Ve hudbě slyšíme i i část melodie písně Tirana del Tripoli (v 18. století napsal Bas de Lasema). Melodii pak Granados následně variuje.
Durata 8:15
2. Coloquio en la Reja (Rozhovor u mříže)
Milostný duet. Zachycuje náladu obrazu, na kterém dívka a mládenec konverzují u zamřížovaného okna. Výtvarnou předlohou zde není Goya, autorem obrazu je sám Granados.
Durata 10:17
3. El Fandango de Candil (Fandango u lampy)
Je to noční kus, ale přesto rafinovaně jiskřivý a rytmický. Předlohou zde nebyl žádný Goyův obraz. Scéna odkazuje na dobový tradiční bailes de candil, festival selských tanců, kde se družila mládež a navazovala se přátelství. Počátkem 18. století se těmto populárním slavnostem, stejně jako jejich hudbě a tanci, začalo říkat fandangos.
Pro ilustraci zde přikládám dva dobové obrazy této události.
Durata 5:25
4. Qujas ó la Maja y el Ruiseňor (Stížnosti aneb Dívka a slavík)
Vychází z melodie lidové písně z Valencie. Granados ji variuje a poté nechává v závěrečné kadenci zaznít zpěvu slavíka. Z této části vzešlo ono slavné Besame Mucho.
Durata 6:19
5. El Amor y la Muerte: Balada (Láska a smrt: Balada)
Inspirována Goyovým stejnojmenným obrazem (El amor y la Muerte) opět z cyklu Caprichos (Rozmary). Granadosův komentář: Všechna témata Goyescas jsou sjednocena zde. Intenzivní bolest, nostalgická láska a závěrečná tragédie – smrt. Střední část vychází z tématu předchozích Quejas ó la Maja y el Ruiseňor a Los requiebros a proměňuje drama ve sladký jemný zármutek… Poslední akordy představují odmítnutí štěstí.
Durata 12:16
6. Epílogo: Serenata del Espectro (Epilog: Serenáda duchů)
Zaslechneme zde na chvilku i chorální téma Dies Irae. Nad úplně poslední takty Granados napsal: Duch zabrnkal na svou kytaru a zmizel. Francisco Goya žádné duchy ani kytaru nenamaloval, ale přízračnost jeho dílem obecně prostupuje, obzvlášť v Černých malbách ze závěru jeho života.
Durata 7:36
7. El Pelele (Escena goyesca) (Slaměný panák)
Nekomplikovaná, energická, veselá, brilantní scéna. Stejnojmenný Goyův obraz zachycuje scénu čtyř dívek, které drží deku a vyhazují slaměného panáka.
Durata 4:10