Nic si nenechat pro sebe
Michal Hájek
Při rozhovorech s klavírními kolegy přijde pravidelně slovo i na vztahy mezi klavírními pedagogy. Často slýchám příběhy o napětí, závisti, soutěživosti. O neochotě sdílet. Slýchám o kantorech, kteří si střeží své poznatky, hlídají si svoje noty, nikomu by nedovolili, aby se přišel podívat, jak sami učí, nikomu by nedali skladby, které objevili. Dokonce takovou řevnivost je možné najít i v rámci jedné školy!
Přijde mi to smutné.
Já jsem si popravdě vyzkoušel oba způsoby: jak ten rivalský, plný ostrých loktů a opojných pocitů, kdy člověk stojí na bedně a ostatní mu jsou trochu jedno, tak ten sdílecí a rozdávací. Závěr: nenašel jsem zatím smysluplnější cestu, než tu, kde se sdílí společná radost. Takové prožitky mi vždy přinesly potěšení nejhlubší.
Ta naše pozemská chvilička je neskutečně krátká. Z pohledu vesmíru je to jenom maličké bliknutí. Proto myslím: nejlepším způsobem jak tento čas trávit, je – plnými hrstmi rozdávat. Nic v sobě nedržet. Jenom to nechat přes sebe protékat, proudit, nic si nenechávat, všechno posílat dál. Rozlévat svoje dary do širokého okolí. Zalévat jimi všechny, kdo si přejí být zaléváni. Když si člověk naopak nechá věci v sobě a pro sebe, proud se zastaví a vznikne bažina – a ta je plná tlejících oddenků a zbytků staré krokodýlí kůže, která měla být odplavena, aby vyživila jiné.
Pocit rivality byl člověku dán do vínku geneticky, coby nutný evoluční nástroj. Přežít. Být lepší než ostatní. Být první a tím si vysloužit pocit bezpečí. Ale zároveň nám byl dán dar rozumového uvažování, tedy můžeme jisté věci korigovat, uvažovat o nich.
V sousední třídě vedle mě učí klavírní kolega, který je o dost lepší než já – má to v malíku, jeho žáci hrajou. Naprosto si to vychutnávám a děkuji za ten dar, že se od něj můžu učit. Čím lepší budou lidé kolem nás, tím budeme lepší i my. Vzpomínám i na svá studentská léta, kdy jsem si myslel něco docela jiného. Přijel jsem na kurzy, seděl jsem v koutku sálu a pozoroval daleko lepší spolužáky, kteří váleli, báječně jim to šlo. Ech, jak já jsem je neměl rád! Pak šel čas a najednou jsem přijel na kurs, kde jsem shodou okolností byl nejlepší já. Co se dostavilo? Nuda! Prázdnota! Nebylo se od koho učit!
Nevěřím na konkurenci. Naopak si myslím - konkurence neexistuje. Každý klavírní žáček má na světě svoje místo. Je tu dost prostoru pro hudební sny a plány všech muzikantů. Svoje místo máme i my, učitelé. Máme tolik co rozdávat! Pokud člověk trochu vystrčí hlavu z té klavírní bubliny a podívá se na věc s lehkým nadhledem, najednou se pocit osobní důležitosti rozplývá a dostavuje se hlubší uspokojení.
Ne, že by to bylo lehké. Obzvlášť v dnešní době, která vehementně prosazuje a pěstuje docela opačné hodnoty. Nedá se to vysvětlit, nedá se to předat. Člověk to musí – promiňte mi ten výraz – nacejtit. Pokud si to člověk urovná a funkčně procítí, v těle se rozhostí klid a mír a do každodenní práce se dostane potěšení. Zmizí onen tlak, že za rok bude soutěž a že za chvilku jsou zkoušky, na kterých je nutné něco předvést, aby si kolegové něco špatného nemysleli.
Zajímavá cvičení: zkusit přát svým kolegům. Zkusit přát žákům kolegů úplně stejně jako těm svým. Zkusit se skutečně radovat z úspěchů svých kolegů. Vzít tři svoje největší objevy a troje své nejkrásnější noty a donést je kolegovi. Pozvat si kolegu na hodinu, ať si poslechne vašeho žáka, nebo ať ho rovnou jednu hodinu učí. Zeptat se kolegy: co si myslíš o mém učení?
Kdo si je jistý sám v sobě, nepotřebuje soutěžit s ostatními kantory a vždy se rád podělí.
Také s těmito věcmi stále bojuji. Nejsem člověk, který by dostal do vínku absolutní zenovou vyrovnanost. Často přijdou slabé chvilky, kdy se dostaví „staré pocity“ důležitosti a soutěživosti. Ale je jich méně a méně. Naopak čirá radost z prožívání pocitů opačných mi dává poznat, že to je ta cesta, kterou se chci ubírat.
Název kapitoly Nic si nenechat pro sebe se nevztahuje na hospodaření s vlastní energií. Tam naopak člověk musí být velmi pozorný, aby hladina jeho sil neklesla pod rozumnou hladinu...
Mezi nebem a zemí
Michal Hájek
Stále se mi z toho tají dech. Člověk se posadí ke kousku nábytku, začne pohybovat prsty po černobílých polích a najednou se začnou dít věci a kouzla, duše ožívá a člověk už je kdesi mezi nebem a zemí.
Často tento svůj pocit sdílím i se svými žáky. Co je to vlastně ta muzika? Já tomu rozumím čím dál míň! Na to si Terezko nesáhneš, je to úplně neviditelné, nehmatatelné, nepostihnutelné. A přitom to dokáže člověka rozesmát, roztančit, přimrazit, dovést k slzám. Mění to lidská srdce a mění to životy. Znám lidi, kteří se po silném koncertním zážitku úplně proměnili. Je to silné. A přitom - je to jenom tady něco v místnosti, co se vznáší mezi podlahou a stropem. Když jsem byl malý, docela dlouho jsem chtěl být kouzelníkem. A teď vidím - tohle se mi splnilo! Zabývám se u klavíru kouzly mezi nebem a zemí.
Zázračná věc, ta hudba, stejně jako celé umění, bez něhož by byl člověk jenom zvířetem.
V praxi a v reálném životě to ale není jednoduché: žáci necvičí, nestíhají, omlouvají se, chodí pozdě, nenosí noty. Člověk nestíhá nacvičit korepetice. S rodiči žáků je leckdy těžké pořízení a jedna komplikovaná maminka vydá za noc nespaní a promýšlení. Do toho může přijít péče o vlastní nemocné rodiče, nebo rekonstrukce domu. Kluk ve škole je zlý na spolužáky, nemáme moc peněz a ještě se porouchalo auto.
A tak se lehce stane, že onen sváteční pocit zapráší rutina. Někdy to ani jinak nejde, běh života a rodiny je v jistých obdobích veliký kolotoč. Rutina je v takových případech potřebná a sebezáchovná, bez ní by se člověk hned vyčerpal. Ale v dlouhodobém horizontu je to věc škodivá a přichází plíživě, člověk si možná ani nevšimne. Obzvlášť muzikant, je-li učitelem hudby, si to musí hlídat a vztah k hudbě si občerstvovat. Pocit čerstvosti, onen žasnoucí modus, hudební práce na sobě samém, to je totiž ta nejlepší výživa pro naše žáky.
Několikavteřinová psychohygiena všedního dne: přicházejíc každý den k zušce, zkusím tu cestu na chviličku spatřit očima žáčka. Za chvíli tudy půjde také a bude se dívat na ten barák. Co očekává? Jaké radosti či strachy si nese do hodiny? Jak se cítí v zušce? Co potřebuje zažít, aby po hodině vyběhnul s dobrým pocitem?
Cvičení dvě: ve třídě, než začnu učit, vyčlením si chviličku na sebe. Stačí pár vteřin, půlminuta. A znovu si uvědomím: co tady dělám, jakého se jdu dotýkat kouzla. A je tu něco víc: já mám tu možnost ho v někom jiném probouzet!
K podobnému uvažování vedu i své žáky. Chci, aby věděli, čeho se jdou účastnit. Že to není jenom nějaká třičtvrtěhodina obyčejného času, který si tam prostě odsedí, ale že v momentě překročení prahu učebny vstupují do prostoru, kde se mohou dít radosti a zázraky...
Co si odnesou ze zušky?
Michal Hájek
Když jsem začal učit v zušce klavír, najednou se při povídání u piva s kamarády ukázalo, že spousta z nich chodilo v dětství taky do zušky na klavír! Dosud se mi o tom nezmínili, ani nebylo proč, mě by to ani nezajímalo. Jakmile jsem začal učit, tak mě to naopak začalo zajímat hodně.
A ukázalo se, že mnohým to docela šlo, byly i mnohé soutěžní úspěchy, v jednom případě dokonce kamarádka končila zušku kompletním provedením prvního dílu Janáčkova Chodníčku!
A všichni (až na čestné výjimky) se k mému zděšení shodli na jedné věci: dneska už si na klavír nezahrají. Zbyly jim vzpomínky (hezké i nehezké) a kupička skladeb, které už zaprášil čas. Nic víc. Přitom by si moc rádi zahráli hudbu, která je obklopuje, kterou slyší kolem, ale nevědí sami, jak by si s tím poradili. Zůstala mi v hlavě věta právě oné kamarádky: Mě zuška prostě nevybavila klavírními schopnostmi pro běžný život.
Když jsem nastoupil a přebral jsem třídu po svém kolegovi, hned zkraje mi jedna žačka (7. ročník) oznámila, že je to její poslední rok – že bude od dalšího roku studovat střední školu v jiném městě a s klavírem skončí. Uvědomil jsem si, že má před sebou poslední rok klavírního studia. Poslední rok, kdy jí někdo něco řekne ke klavírní hře, poslední rok šance ještě něco předat.
Co vlastně předáváme svým žákům? Budou to moci využívat po celý svůj život? Jsou to dobré základy pro jejich dlouholetou lásku ke klavíru?
Nehraj sám
Michal Hájek
Velmi mi leží v hlavě obecná osamělost klavírních studentů.
Vedle klavírního učení pracuji se soubory (orchestry, sbory, ansámbly), a tak vidím, jak obrovský přínos to pro děti má. V souboru se otrkají, hrají zajímavý repertoár, mají tam svoje kamarády, jezdí se na soustředění, přespává se ve škole, píše se kronika, probíhá družba s podobnými ansámbly na jiných školách... Prostě – děti jsou součástí týmu a užije se spousta legrace i kvalitní hudby. Je to živý a tepající organismus. Často vidím, že dítě se díky hraní v souboru mnohem víc nadchne pro svůj nástroj jako takový, protože ho najednou zažije v širším kontextu. S větší chutí pak mnohdy cvičí skladby do svého hlavního oboru.
Klavíristé naproti tomu přijdou do čtverečku klavírní třídy, kde jsou sami. Maximálně znají toho, kdo chodí před nimi a po nich. I když plány ŠVP už na hromadné předměty myslí, mnohde je to obcházeno, takže se může lehce stát, že klavírista si vychodí svých sedm+čtyři roky klavírního studia, aniž by se dostal k nějaké reálné spolupráci s jinými nástroji. Některým pedagogům to takto vyhovuje, neboť sami jsou vlastně také jenom uzavřeni ve čtverečku své třídy, mně to však přijde jako ohromně smutná věc, hrát pořád jenom sám. Chvála budiž vyznána víceruční hře, ale zdá se mi to stále nějak málo.
Když jsem inicioval se svými klavíristy různé druhy spoluprací, viděl jsem zářivé oči všech zúčastněných. Bylo mi jasné, že tudy cesta vede a že toto chci provozovat víc a víc. Je s tím samozřejmě práce navíc, člověku to ukrojí někdy i podstatnou část z běžné hodiny, ale myslím, že je to daleko vyváženo smysluplností a přínosem celé věci.
Ostatně na příkladu mnoha klavírních kolegů z jiných škol vidím, že to jde dělat i ještě daleko lépe, propracovaněji a ve velkém – celotřídní projekty, muzikály, společné akce, soustředění, výlety... člověk nakonec i tu individualizovanou klavírní třídu stmelí. Chce to vynalézavost, často schopnost skladby upravovat a přizpůsobovat na míru. Klavíristé to asi nikdy nebudou mít tak jednoduché jako houslisté, dechaři a zpěváci – ti prostě v tomto smyslu přijdou k hotovému, neb pro orchestry a sbory je napsáno nepřeberné množství literatury, stačí jen sednout do daného ansámblu a začít si to všechno vychutnávat.
V otázce spolupráce jsem v rozhovorech s kolegy někdy i narazil na nepochopení. A tu jsem si uvědomil: je to vlastně celé o tom, jak člověk celkově tu výuku dětí vnímá a co vlastně chce v zušce předávat. Někdy pedagog pracuje aktivně s několika šikovnými jedinci, kteří pak sbírají úspěchy na soutěžích, zatímco zbytek třídy je tam vlastně jenom jako doplněk a práce s nimi onoho pedagoga nebaví. Není tím řečeno, že by byl takový pedagog špatný, naopak mnohdy jsou tito pedagogové skvělí umělci a jejich nejlepší žáci hrají opravdu báječně. Průměrní studenti od těchto pedagogů ale paradoxně často odcházejí, přecházejí jinam, či končí - a já se jim nedivím. Tento typ pedagoga nevytváří třídu. Vychovává jednotlivce, nikoliv kolektiv.
O improvizaci, cílech, štikách a kaprech
Michal Hájek
Když jsem na počátku svého učení převzal třídu (bylo to tehdy 18 žáků), začal jsem je seznamovat mimo jiné s volným tvořením a improvizací. Nikdy dřív to nedělali a byli všichni naprosto překvapeni, jak je možné také s klavírem zacházet, co se dá všechno hrát a jak je možné na klavír kouzlit a rozeznívat ho. To všechno bez not, člověk prostě sedne a hraje, tady a teď – tento aspekt je na začátku pro všechny nejvíc nepředstavitelný (a zároveň přitažlivý). Vytvořit hotový a krásný kus hudby bez přípravy.
Žákům jsem dlouho "vyhrožoval" improvizačním koncertem, což budilo úsměv - nikdy by je nenapadlo, že by se něco takového mohlo opravdu uskutečnit. Nakonec se však koncert konal a setkal se s nečekaným úspěchem ze strany publika, ale – a to je důležitější – i ze strany samotných klavíristů, kteří si ho náramně užili. Hráli úplně všichni žáci od přípravek až po druhé cykly, mnohokrát se vystřídali na pódiu a úplně z nich během koncertu spadla tréma z vystupování.
Když žák přijde do základní umělecké školy učit se hře na klavír, cíl je jasný: především ho naučit solidně hrát na klavír. Já jsem si pro sebe v prvních letech učení udělal nadšenecký soupis, co bych chtěl u žáků pěstovat a tam toho bylo víc: Nakazit žáka tím, aby miloval hudbu jako takovou. Vést ho, aby se svobodně vyjadřoval klavírem. Dát základ tomu, aby klavír byl jeho dobrým kamarádem po celý zbytek jeho života. Spolupracovat často s ostatními nástroji a propojovat žáky navzájem, pěstovat vztahy. Udělat ze zušky prostor, kde se dějí skvělé věci.
Zní to trochu jako suchý výpis z ŠVP, ale pro mě to nejsou klišé, jsou to živoucí věci, které vyrostly z denního pozorování. To, co jako učitel předávám, jsou vlastně moje vlastní potřeby – jak já se vymezuji ve světě jako muzikant.
Učení klavíru na zušce je samozřejmě o velkých kompromisech, děti nejsou profesionálové a některé věci jdou těžce. Ale co se týká výše zmíněných cílů, to jsou pro mě věci, které se dají naplňovat důsledně i s velmi průměrnými žáky.
A když pozoruji děti při improvizování, tak najednou vidím – tam to jsou úplně oni! Ten klavír je jejich! Oni svobodně hrají! Mluví klavírem! Najednou není chození do hudebky něčím suchým, co se prostě dělá a co je trochu odtržené stranou. Najednou to hraní je víc propojené s jejich světem. Klavír je součástí života.
Záleží i na typu žáka. Jsou žáci štiky, tj. takoví, kteří jsou nadaní, klavír mají na předním místě v životě, pravidelně cvičí, zajímají se, jezdí na soutěže, postupují tam do dalších kol, je možné, že budou pokračovat i na konzervatoři. A pak jsou žáci kapři, tj. takoví, kteří ten klavír mají docela rádi, ale zároveň se příliš nepředřou, neboť dělají ještě řadu jiných kroužků. Práce s nimi je leckdy velmi pomalá, kolikrát je to o nervy. Ale nakonec mnozí z nich vlastně na koncertě zahrají velmi pěkně a muzikálně a navíc si to užijí. Takže je máte rádi a na jejich hodiny se v podstatě těšíte.
Podle mých odhadů obvykle tvoří štiky cca 0 – 5% žáků klavírní třídy, zbylých 95 – 100% jsou kapři. Někdo nemá na pořádnou štiku štěstí po celý svůj život. Ale to ani trochu nevadí, protože i s kapry může být veliká zábava a skvělá muzika. Kapři jsou amatéři v tom nejlepším slova smyslu.
Práce se štikami je exkluzivní – štiky nepotřebují nutně tolik „vedlejších věcí“ jako jsou improvizace a různé hry, protože s klasickou hudbou někdy prožijí vše, co potřebují a zcela je naplní. Tradiční kolečko, které budou dostávat na každé hodině, tj. stupnice-etudy-přednes je vlastně pro ně velmi uspokojující a není třeba nic dalšího vymýšlet. Stačí atraktivně učit klasickou hudbu – a s těmito žáky je to opravdu krásný zážitek. Naopak pokud bude člověk takto pracovat s kapry, bude neustále narážet a možná je i odradí.
Tyto škatulky nejsou neměnné, z aktivních štik se mohou stát líní kapři a naopak, ale to jsou asi spíše výjimky. Obecně si proto myslím – nechtějme dělat z kaprů štiky. Leckdy je to vidět u starších kantorů, kteří prostě mají na všechny svůj mustr (většinou šitý na štiky), ze kterého necouvnou. A pokud žák nebude zařezávat, zle se mu povede. Je škoda, že tímto přístupem občas takový kantor odradí žáky, kteří už mají svůj jistý hudební názor, jsou dobrými muzikanty, ale potřebují trochu jiný přístup, větší flexibilitu a větší citlivost (nikoliv menší náročnost!).
Myslím, že úkolem základních uměleckých škol není jenom objevit a vychovat štiky, ale (to především!) vyšlechtit kapry. Na veřejnosti se bohužel blyštivost zušky (a jejich pedagogů) posuzuje často především podle štičích parametrů. O to, jak je zacházeno s kapry, velký zájem a povědomí není. Kapři přitom tvoří jádro české hudbymilovné veřejnosti a to jsou mimo jiné ti, kteří si budou kupovat lístky na koncerty.
Já mám u kaprů skvělou zkušenost právě s improvizací. To je přesně pro ně! Najednou ožívají, žábry se začínají pohybovat rychleji a ve výsledku mají chuť popracovat i na své technice, která najednou přestává být samoúčelná. Naopak se obrovsky hodí, když je zapotřebí v rámci svého volného hraní oslnit nějakou od boku hozenou stupničkou.