sklizeň repertoáru

Když děcko absolvuje v zušce a na koncert se přijede podívat dokonce i ten dlouho neviděný strýček z maminčiny strany, je to skvělá příležitost zahrát si něco neobvyklého, zajímavého. Trochu vybočit mimo to, co se běžně uvádí. Vybrat nějaký repertoár s přidanou hodnotou. Ne, že by Bach, Mozart a Chopin neměli přidanou hodnotu! Ale vy určitě víte, jak to myslím…

Používám podařenou úpravu, která funguje, je pestrá a efektní.

Je ze sbírky Advanced Sacred Piano Solos (Level 8). Autorem klavírních úprav v celé této sbírce je John Kraus. Americký klavírista, varhaník, sbormistr. Já si ho pro sebe nazývám křesťanským klavíristou. Byl hluboce věřící a rozhodl se, že bude Boží slovo šířit prostřednictvím hudby. Jezdil a dával koncerty a workshopy po celé Americe a Kanadě, pod záštitou ekumenické organizace World Vision International. My se můžeme z jeho úprav těšit v podobě několika málo sbírek.

Pokud máte ve třídě žáky, kteří jsou věřící, zkuste jim o tomhle povědět. Možná, že to bude pro ně jedno důležité vlákénko, díky kterému si danou skladbu vyberou.

Sbírku už prakticky není možné nikde sehnat, vyšla před padesáti lety a na webových stránkách vydavatele je oznámení trvale mimo tisk. Proto ji dávám sem ke stažení – pokud by to někomu přišlo nepatřičné, prosím ozvěte se a odstraním ji. Pokud byste někdo měl doma sbírku stejného jména, ale Level 7 (rovněž úpravy Johna Krause), prosím podělte se – vůbec není nikde k sehnání a výběr obsažených skladeb je velmi lákavý.

Óda na radost samozřejmě není originál pro klavír a je to „provařená“ melodie, ale zcela zaslouženě - je tam krása i hloubka.  

Začínal jsem kdysi učit s myšlenkou: proč hrát různé (zlehčené) úpravy různých klavírních i neklavírních skladeb, když přece máme k dispozici nedozírně bohatý originální repertoár pro všechny stupně pokročilosti? Časem jsem v tomto názoru dost zmírnil a vidím to naopak: zahrát si občas něco „neklavírního“ je velkým přínosem pro žáka. Poslechne si orchestrální verzi, podívá se na nějaké živé provedení na YouTube, načuchne z toho energii a atmosféru. Musí si analyzovat nástroje (jaká skupina či sólista hraje dané téma) a zkoušet je na klavíru napodobit. Podívá se, jak vypadá orchestrální partitura. Ukážeme si knížku o Beethovenovi (viz v záložce Co číst). Otvírá to širší pohled na interpretaci.

Pro aranže této sbírky platí: znějí hezky, je vidět, že je dělal praktický muzikant, jsou místy náročné, ale nikdy nehážou klavíristovi klacky pod nohy, jdou do ruky. Starší děcko, kterému to slušně hraje, to zvládne.

Doporučuji: projděte si celou sbírku, vůbec se nehraje a je zajímavá, nejenom ta Óda na radost.

Stručný průlet ve videu zde:

Žákovi pro zpestření můžete pustit například i tuhle verzi:

Kousek z dílny tureckého klavíristy jménem Fazil Say. Tuto skladbu řadím do kategorie kusů, které když se dobře zahrají, publikum ani nedýchá. Aneb je to síla! A docela zážitek i pro samotného interpreta.

Kara Toprak (op. 8) vypadá jako obrovsky obtížný kus, ale kupodivu se to dá hrát docela dobře. Fazil Say je totiž svým založením jazzový klavírista, takže při bližším ohledání zjistíme, že vlastně používá akordové hmaty. Navíc sám svou skladbu interpretuje pokaždé drobet odlišně, než zapsal do not. Dá se předpokládat, že skladba vznikla spíš jako improvizace, která byla posléze zapsána. Pokud si nejtěžší bouřlivé místo analyzujeme a lehce upravíme, nikdo nic nepozná a neberu to jako prohřešek proti autorovu záměru.

Je to pro šikovné, ale ne nutně pro extra hráče. Ve třídě mi to hráli žáci, které bych určitě neoznačil za premianty s příkladným přístupem k domácí přípravě. Přesto je tento kus zaujal a dokázali se na něj namotivovat.

Pokud se budete s touto skladbou potýkat, narazíte na jednu komplikaci: Rám koncertního křídla, které většinou stojí v našich sálech („čtyřkapetrof“) je trochu jiný, než rám dlouhého Steinwaye, na který hraje Fazil Say na koncertech. Předěl v konstrukci rámu je na jiném místě, pro náš účel zrovna na nešikovném. Tlumení strun tedy nebude tak jednoduché. Ale vyřešit se to dá – například vložením kousku gumy mezi struny. Anebo jsme používali i tlumící pryžový kolík (nevím, jak se to jmenuje oficiálně…), který používají ladiči k utlumení struny, kterou právě neladí. 

Kara Toprak (Black Earth – Černá zem) je titul písně, kterou zpíval slepý turecký bard Aşık Veysel (1891-1973), jakýsi kulturní symbol Turecka. Video lze najít na YouTube. V pochmurném textu zpívá o své osamělosti, o tom, jak ho přátelé opouštěli, ženy zklamávaly a nejvěrnější mu byla nakonec jenom černá zem. Chápu to i jako jakousi alegorii – ze země jsme vzešli, v zem (prach) se obrátíme. Aşık Veysel se doprovázel na saz, čili jakousi tureckou loutnu. Imitaci zvuku tohoto nástroje použil Fazil Say na začátku a na konci své klavírní skladby. Není to přímo citace melodie, jde spíš o imitaci atmosféry písně.

Zde je studiová nahrávka (hraje sám autor), ke které připojuji noty. Jedná se o verzi skladby z roku 1997, vyšla v roce 2003 na albu Black Earth. Noty vyšly u Schotta, dokonce i ve verzi pro dva klavíry.

A zde je živá nahrávka z koncertu:

Za zmínku stojí, že u této skladby existuje i verze 2019, kterou Fazil Say natočil v roce 2021 na album Say Plays Say 3. K nové verzi nevyšly žádné nové noty, ani by to nedávalo smysl, obě verze se liší v podstatě jen v detailech. 

Nebojte se toho!

PÉ ES: na jednom absolváku jsem slyšel zuškového žáka moc pěkně hrát i jiný kus od Fazila Saye. Jednalo se o Kumru Ballad. K tomu je možné sáhnout také. Asi to znáte - jedná se o cyklus 3 ballads, pro zuškové druhocykláky velmi dostupné skladby, které těží z romantického hudebního idiomu. Pro mě místy trochu mělké, ale může se to někdy dobře hodit. První balada je hrána jen na bílých klávesách a má název Nazim (jméno tureckého spisovatele, který kritizoval komunistický režim). Druhý kus je pojmenován Kumru (Holubice) a třetí kus, o chloupek obtížnější, ale možná svou atmosférou nejzajímavější, je nazván Sevenlere dair (Pro zamilované). Doporučuji k prozkoumání. Noty vyšly u Schotta a bývá to i v knihovnách. Uvádím odkazy na všechny tři skladby v autorské interpretaci:

Nechápu proč, ale zahrát si Vltavu, to je u mě ve třídě velmi žádané zboží. Asi to je tím, že žáci to znají, ta melodie se jim líbí. Pokud je žák schopnější, může si k tomu střihnout i jazzovou verzi a vytvořit si z toho jakési dvojčíslo. Na klasickou verzi ponechte všechno normálně, na tu jazzovou si v sále trochu přizhasněte, případně barevně přisviťte, žák si nasadí jazzový klobouk a jde se na to. Vypadá to moc pěkně!

Podobných legrácek a žánrových přesahů je ve sbírce celá řada (viz zde ve videu).

Tohle určitě znáte. Opět bych řekl – nebojte se toho! Samozřejmě, žák už musí být na nějaké úrovni, ale celkově to vypadá obtížněji, než ve skutečnosti je. Pro žáky, kteří se chtějí blýsknout, je to velmi lákavý kus (hlavně ty lokty, pane učiteli!). Chtělo by se mi říci – klukovský frajerský kus, ale už mi to hrála i holčina.

Zde originál autorská interpretace:

A zde klučina, který se toho velmi sympaticky chopil. Notový záznam jde společně s videem:

Argentinský skladatel Alberto Ginastera (1916-1983) a jeho Danza de la moza donosa – Tanec mladé dívky.

Velmi podmanivý kousek ve stylu nokturna, ale s exotičtějším nádechem. Často si ho vybírají světoví klavíristé jako zpestření koncertů. Je tam místo pro kouzlení s kantilénou, pro velký výbuch emocí, pak opět kantiléna (tentokrát s přidanou tercií) a na konci závěrečné tiché zvony, při kterých duše míří do oblak. Ta skladba je o kousek těžší, než ve skutečnosti zní, levačka se na druhé stránce někdy docela plete. Ale celkově je to dostupný kus.

Skladba je z cyklu Danzas Argentinas (Argentinské tance), kde se nacházejí celkem tři kusy, toto je číslo dvě. Ginastera píše obecně spíše náročnější kusy, pro zušku toho z jeho díla moc nepoužijeme. 

Vybírám parádní interpretaci Daniela Barenboima, který se narodil v Buenos Aires, je tedy krajanem Alberta Ginastery. Noty k této skladbě jsou k dispozici pod videem.

Nino Rota. Italský skladatel, kterého proslavila hudba k více než 150 filmům. Ve svých nejplodnějších letech skládal i deset filmových partitur ročně. Téma z filmu Kmotr se stalo legendárním.

Velice pozoruhodná je jeho klavírní tvorba, ke které se určitě ještě vrátím, dnes upozorním jen na jeden kus: Variace a fuga na téma BACH. Aneb úvodní Proposta, pak 12 variací a nakonec fuga. Jako celek je to záležitost pro konzervatoře a akademie. Ale jedna žačka na zušce se do toho nadchla, tak jsme vybrali hratelné části (konkrétně Propostu a pak variace 1, 4, 5, 6, 9) a rozhodli jsme se, že si je potom nakombinujeme do jakési suity. Věřím, že pan Rota by to pochopil.

I tak jsem z toho měl trochu obavu, z hlediska zvládnutelnosti. Ale žačka se do toho pustila s vervou a postupně jsem obavu ztrácel – bylo vidět, že se to dá. Na finální produkt nicméně bohužel nedošlo, žačku zcela pohltila příprava na maturitu+přijímačky, tak jsme to nakonec, ač neradi, odpískali. Ale dávám to zde jako návrh, třeba by to někoho z vás zaujalo.

Zajímavým dramaturgickým počinem by bylo postavit Nina Rotu vedle jeho pradědečka, čili vedle skladatele jménem Giovanni Rinaldi (1840-1895). Narazil jsem na něj v italských notových sbornících (Cesi-Marciano), v Itálii ho kantoři prý běžně znají. Nebyl úplně prost evropského věhlasu, v Německu (kde často koncertoval) se mu přezdívalo italský Chopin.

Klavírní cykly jsou ke stažení na www.imslp.org. Na YouTube má pak Rinaldi svůj playlist, můžeme se zaposlouchat pro představu:

Velmi pozoruhodná klavírní sbírka, která zpracovává motivy z čínské lidové hudby. Jsou tam sladkůstky (ale chytré a většinou vůbec ne lehké!) i rychlejší kousky. Najdeme jak lehčí, tak poměrně obtížné „velké“ kusy. Dobrá polovina věcí mi přijde opravdu dobrá, občerstvující a použitelná. Se specifickou poetikou.

Vybrali jsme si na koncert dvě (Mayeela a Pastoral), z nichž jsme udělali formu ABA. Nevinně vypadající Pastoral byl nakonec kvůli šesti béčkům pěkný oříšek.

Pokud byste rádi slyšeli víc, zde uvádím celou sbírku, společně s notovým náhledem. Autorem všech úprav je Zhang Zhao (nar. 1964), skvělý čínský klavírista, skladatel a učitel, který se ve své kompoziční tvorbě věnuje šíření čínského hudebního dědictví. Pokud si na YouTube zadáte jeho jméno, ukážou se vám i jeho větší kompozice, s notovými ukázkami.

Autor sám celou sbírku natočil, k notám bylo přiloženo CD, to jsem využil zde v obou videích. 

Sbírku jsem si vypůjčil v Krajské knihovně Vysočiny v Havlíčkově Brodě, klidně si ji tam objednete jako meziknihovní výpůjčku.

Cyklus Paleta Jiřího Vřešťála. Promiňte toto nestydaté nošení dříví do lesa, pojem „neokoukaný“ zde nesedí. Ale stále v rozhovorech zjišťuji, že někteří především mladší kantoři ji neznají a myslím, že je to škoda. Já sám jsem na Paletě vyrostl a v zušce jsem si několik částí za mlada zahrál. Pokud potřebujete na absolvák na poslední chvíli něco vybrat na doplnění ostatního repertoáru, zkuste Modrou, ta udělá dobrou službu. A klidně ji zvládnou i absolventi 1. cyklu. Modrá je nejznámější a nejhranější, a také nejrozsáhlejší skladbou celého cyklu.

Z mojí zkušenosti nebývá příliš obtížné nadchnout žáky pro Paletu, neboť:

1) AUTOR JE DEFACTO VRSTEVNÍK. Jiří Vřešťál (1930-1952) psal Paletu ve svých sedmnácti letech (Svému tatíčkovi, který tolik miluje barvy, v upomínku Vánoc 1947). Žák tedy hraje skladbu někoho, kdo byl víceméně stejně starým teenagerem a kdo prožíval věci podobně. To je velmi lákavý parametr! 

2) SILNÝ PŘÍBĚH. Jiří Vřešťál miloval život, jeho vášní byla hudba, byl to mimořádně talentovaný skladatel, který ale hodně trpěl. Narodil se s vrozenou chorobou dolních končetin a pak se přidaly i problémy s rukama. To ho zlomilo, objevily se psychické problémy, které vyvrcholily sebevraždou. Žil pouze 22 let.

Poznámka: Pokud hledáte v klavírním repertoáru podobné silné osudy, pořiďte si klavírní sbírečku Naděje (Amos Editio). Autorem je Štefan Pernecký, bylo mu vyměřeno pouhých 25 let života. Čtyři skladby této sbírky (Naděje, Vzpomínky, Swing, Nikdy víc) jsou v zušce hratelné. Premiérové provedení z roku 2017 (hraje Daniel Wiesner) si můžete najít na YouTube v rámci vzpomínkového koncertu.

3) MODRÁ. V této skladbě toto všechno je. Dvě kontrastní části. Krása a prostota života a zároveň bouře, bolest, boj. Může to být i obraz modré oblohy, či bouřícího moře. Vřešťál připojil k jednotlivým skladbám i jednoslovné podtituly, u modré je připsáno prostota. Modrá je hráčsky přístupná, na poslech vypadá o chlup těžší, než je ve skutečnosti. Obsahuje krásné momenty (nehlučné stisknutí tónů, které se pak „vynoří,“ nebo část jakoby ze sna, kdy levačka hraje nad pravačkou, atd.). Pokud tuto skladbu hrají dívky, rády si doplňují koncertní účin výběrem modrých šatů 🙂

Pokud uvádíme Vřešťálovy skladby, vždy na koncertě před daným číslem řeknu tyto všechny informace (anebo si je řekne žák sám). Posluchač je pak daleko víc vtažen.

Z díla Jiřího Vřešťála jsem kromě Palety ještě zadával jeho Valčík (psaný ve 14 letech), skladbu s lehce smetanovským nádechem. Dávali jsme tento kousek i na soutěž. Je z cyklu Památník.

Pokud se chcete více ponořit do Vřešťálova světa, nebo pokud potřebujete načerpat informace a inspiraci třeba právě k mluvenému koncertnímu slovu, zde jsou dvě dobré diplomky. Obě v plné verzi k vygooglení a ke stažení. A je toho určitě i více.

Robert Koubek: Klavírní tvorba Jiřího Vřešťála (diplomka z JAMU, z roku 2014).

Eliška Havlíčková: Barevnost faktury v klavírní tvorbě se zaměřením na Paletu Jiřího Vřešťála (diplomka z PedF v Českých Budějovicích, z roku 2007).

Na YouTube najdete v podstatě celou Paletu v různých žákovských provedeních, je tedy možné vidět přímo „zuškový reál.“

Modrá například zde:

(pro nadšené jazzmany)

Buena Vista Social Club – asi znáte. Unikátní dokumentární pohled na kubánské hudební veterány, kteří ještě zažili zlatou éru tohoto klubu v Havaně ve 40. letech 20. století. A zároveň ikonické album. Pokud nevíte, o co jde, zde základní informace:

Notně jsem se podivil (a zajásal), když jeden z mých žáků sám přišel s tím, že by si rád zahrál Pueblo Nuevo, klavírní kus z tohoto CD. Pustili jsme se do práce, nakonec do toho hodil vidle koronavirus a už ke koncertu nedošlo, neboť žákovi mezitím jeho vyměřený zuškový čas vypršel. Ale nápad ve mně zůstal, tak se dělím.

Jedná se v podstatě o komořinu, čistě sólová verze by mě asi moc nebavila. Čili bylo by potřeba promyslet složení bandu. Základem je kontrabas a perkuse, konkrétně konga (na ty jsem si plánoval zahrát sám). A pak by bylo moc dobré mít ještě jednoho hráče, který by to v závěrečných sólech rozbalil. U nás jsem počítal s trubkou (máme dobrého kolegu), ale lze použít kohokoliv, kdo je v zušce k dispoizici, kdo se nechá zlákat a kdo dobře cítí styl. Klidně to můžou být i housle nebo příčná flétna.

Připojuji originální nahrávku, na klavír hraje Rubén González.

(pro ještě nadšenější jazzmany)

Mozartovo Rondo alla turca, to hrají všichni. Blue rondo A La Turk? Jenom někdo 🙂

Tento kus jsme nikdy na koncertě nehráli. Pouze mi to žáci hráli ve třídě, a to prvních několik stran (až do středního dílu), nicméně na koncertní provedení jsem kluky nezlomil, měli zrovna něco lepšího na práci…

Poznatek z praxe: není to těžké! Věci se opakují, jsou to hmaty. Pokud má žák dobrou techniku, má to za chvilku v ruce. Dejte to druhocyklákům jako etudu. Střední díl by se dal vyřešit různými způsoby, i podle toho, jestli máte kapelu, nebo to chcete zahrát sólově. Ve druhém případě by stačila jedna sólovací otočka (s jednoduchou levačkou) a pak návrat na první díl.

Dokážu si tento kus představit i jako doplněk k onomu Mozartovu Tureckému pochodu, jen tak pro legraci – to by se muselo pěkně uvést mluveným slovem (Milí diváci, určitě by vás zajímalo, jak by pan Mozart napsal svůj Turecký pochod, kdyby žil ve 20. století a byl by to jazzman! Tak dnes se to dozvíte!).

Ve videu uvádím notové sbírky, nicméně kvalitní notový materiál najdete volně i na www.musescore.org, tam jsou i různé kapelní verze, mimo jiné i ta kvartetní, jaká zní na nahrávce (s neúplnými sóly). Pokud byste se tedy v provozování chtěli přiblížit originálu, cesty jsou!

Skladba pochází z alba Time Out (The Dave Brubeck Quartet), kde také mimo jiné najdeme slavnou skladbu Take Five.

A když jsme u těch všech Alla Turca, dovolte mi skončit odkazem na Fazila Saye, jehož jazzová verze Mozartovy skladby vešla v širokou známost. Jsou na to běžně dostupné noty!